HUDBA LÉČÍ

 „Ten, kdo pozná tajemství zvuku,

 pozná i tajemství Vesmíru.“

 Hazrat Inyat Khan

 O tom, že má na nás hudba emoční a duchovní vliv, není sporu. Zážitek z poslechu („new age“) hudby může katarzně změnit náš pohled na svět, naše vědomí a tím i naši fyzickou „formu“.

 Znovu obnovený zájem nerjen nadšenců, ale i vědců, o starodávné šamanské a „terapeutické“ techniky práce se zvukem pootevřel dveře mnoha základních neznalostí: vždyť my vlastně nevíme, jak slyšíme.

 Netušíme, proč hudba vyvolává určité fyziologické efekty. Teprve začínáme odhalovat netušené (negativní) vlivy rezonancí elektromagnetických poli v blízkosti vysílačů, uprostřed špatně naprojektované a postavené architektury. Začínáme odhalovat, že způsob ladění a sluchového omezení (např. matematicky a počítačově „ přesným“ laděním syntezátorů nebo ne-kvalitou reproduktorových soustav) nás hluboce omezuje. Začínají se potvrzovat spisy magiků, alchymistů a učení guruů o tom, že „zvuk je cesta“, nebo že „lidský organismus, stejně jako planety, je nejen konstruován podle zákonů harmonie, on tak dokonce i funguje“.

Muzikoterapie

 ve své tradiční podobě je zaměřena na fyzické tělo (a samo vědomí je pro ni stále bezvýznamný faktor), ale tak, jak prochází určitou revolucí celá naše společnost (a celé lidstvo), mění se názory nejen na to, co to vlastně je hudba a jak na člověka působí, ale i na umění léčit (zvukem a hudbou).

 „Tradičně“ (rozuměj vědecky) zaměřená muzikoterapie prostě jen působí na člověka - pacienta vybranou hudbou, nebo se ho snaží přemluvit, aby hrál na nějaký hudební nástroj - za účelem odbourání agresivity nebo komunikačních potíží. Avšak takto by fungoval a funguje jakýkoliv příjemný zvuk, a navíc, subjektivní prožitky „terapeuta“ jsou zobecňovány. Dnes už to jde jinak.

 Začínáme být, hlavně ve městech, hlukově zamořeni. V 60 procentech v práci a ve 40 procentech doma žijeme v prostředí, jehož hluk překračuje hygienické normy. Hluchneme a netušíme, co všechno je vnější „disharmonií“ disharmonizováno i v nás samých.

 Je nejvyšší čas naučit se poslouchat, bránit hluku. Hudba které se říká „new age“, působí sama o sobě harmonizačně. Stačí se „otevřít“. Stačí nepřekážet jejímu léčivému působení např. tím, že si řekneme,“ale, na mě to nebude stejně účinkovat...“ Právě to by byla ta největší chyba a záruka neúčinkování.

Svět člověka je světem zvuků

 Jak slyšíme? Vědecky jsme změřili, že člověk dokáže vnímat pouze ta kmitání, jejichž frekvence se pohybuje v rozmezí 20 Hz až 20 kHz.

 Ukázalo se ale, že „slyšíme“ nejen ušima, a že naše tělo, vzhledem k tomu, že rezonanční frekcence různých tkání a orgánů leží v rozmezí 2-200Hz, „slyší“ i jiné zvuky např. z oblasti velmi nízkých frekvencí. Účinky některých infrazvukovových kmitočtů pocítí člověk ihned, ale na některé reaguje až po několika minutách.

 Ucho je jedním z nejmenších a přitom stavebně nejdokonalejších orgánů našeho těla. Příjem zvuku vzdušnou cestou, přes zvukovod a kmitání bubínku (kladívka, kovadlinky a třmínku) a kmitání tekutin ve složitém labyrintu, přes Cortiho orgán s buňkami, jejichž podráždění je v podobě vzruchů odváděno vlákny gangliových buněk do mozku, se zdál být dostatečně probádán. Při výzkumu slyšení tzv. kostním vedením se ale zjistilo, že rozkmitání lebeční kosti způsobuje pohyb bazilární membrány vnitřního ucha, což také vede k podráždění vlasových buněk.

 Značné překvapení vyvolal objev, že ucho si znovu „přehrává“ informaci s určitým zpožděním (0,0l s), tzv. Kempovo echo. Jakoby si chtělo ověřit pravdivost akustické informace. Upanišády starých Indů tvrdí, že zatímco oko hledá (a těká, nemusí se tolik koncentrovat, pozorovaný předmět nezmizí), ucho nalézá (ale musí být koncentrováno, protože jednou vyslovená informace se třeba již nikdy nezopakuje).

 Víme velmi málo

 o tom, jak a proč se koncentruje draslík v endolymfě, která se vyskytuje v těle pouze ve sluchovém a rovnovážném ústrojí a je nezbytná pro převod zvukového vlnění ke sluchovým receptorům. Není-li totiž koncentrace draslíku dostatečná, buňka nefunguje.

 Víme velmi málo o tom, jak je zvuková informace zpracovávána v tzv. Heschlově závitu a dále až do center sluchu v mozku. To málo, co víme, svědčí o nesmírné složitosti a preciznosti sluchové dráhy, na které se podílí šest částí a v nichž probíhají stovky složitých jevů.

 Jak vůbec vnímáme základní frekvence zvuku? Jak vnímáme a rozeznáváme řeč, její jednotlivé prvky, samohlásky a souhlásky? Nové poznatky často zásadně mění naše původní představy o tom, jak sluch funguje. Vždy tu ale byla hudba. Hudba, která působila i podvědomě. Ve starém Egyptě označoval hieroglyf pro hudbu také „radost“ a „dobré žití“. Papyrus z doby 2600 let př.n.l. uvádí zpěv jako lék pro neplodnost, revma a kousnutí hmyzem.

 Má sluch více dimenzí?

 Co když vnímáme svět špatně? Nejvíc informací získáváme vizuálně, ale oko, jako orgán vidění, je velmi špatná čočka. Ucho je na tom lépe: slyšíme stereo (kvadro), odrazem od stěn místností, posloucháme daleko víc tělem než si myslíme (tělo dokonale vede zvuk, vždyť se skládá ze 70 procent z vody a voda vede zvuk 3x lépe než vzduch!). Zkuste se protáhnout a dokonale, celým tělem, uvolnit (nezapomeňte na svaly v obličeji a ramena), a představte si, že jste celé jedno Ucho: poslouchejte jakoby celým tělem, představte si, že se v hudbě válíte, že vás nese a houpe, že ji vnímáte každou kostí, každým svalem. Elsyi von Cyon napsal v roce 1908: „Ušní labyrint je orgánem matematického vyjádření prostoru a času. Ucho je náš nejdůležitější orgán.“

 Ucho vnímá v určitém rozsahu a působí zároveň jako filtr s odlišnou citlivostí pro jednotlivá kmitočtová pásma. Pozoruhodný je rozsah citlivosti. Lidské ucho může vnímat zvuk, vytvářející tlak tak malý, že přemístí blánu hlemýždě pouze o stomiliardtinu centimetru.

 Harmonie je věcí emocí

 a v západní hudbě (nejméně od 17. století, zvláště po Straussovi a Wagnerovi) jde především o neustálé proudy a změny harmonií. Neustálé harmonické a (následně) emoční změny brání tomu, aby se jednotlivé orgány nebo buňky „naladily“, zharmonizovaly.

 Člověk je tak (emočně) manipulován: harmonie je, podle některých moudrých lidí, ego v hudbě - a v procesu léčení nemá ego co dělat.

 Léčivá hudba by měla mít několik základních aspektů: stálé ladění (jako drone v indické hudbě, stálý táhlý tón, který ladí a uvolňuje tělo), opakování (v Indii mantra) různých frází či struktur, aby se tělo a mysl mohly naladit a uvolnit, harmonické tóny, nástrojovou barvu, formu a účel, pro který byla složena či zahrána. Měla by být spíše pomalejší (tempo pod 70), bez složité harmonie, v co největším rozsahu tónů (od nejhlubších basů až po cinkání zvonků nebo činelů).

 Pokud jde o formu, obvyklé finále běžné západní hudby není příliš léčivé. Daleko efektivnější je skladba, jejíž emoční či obsahový vrchol je asi někde uprostřed (nebo ještě lépe, trochu za polovinou, ve „zlatém řezu“) a pak se vše postupně ztišuje a zklidňuje až k závěru.

 Mimochodem, bouřlivý potlesk zdárně ničí pozitivní energii v sále, a tak po koncertech „new age“ hudby, nebo po hudebně léčivých seancích netleskáme a alespoň půl hodiny nekomentujeme své dojmy a zážitky.

 Naprostá většina hudby které se říká „new age“ je skládána přímo, bez komponování do not. Není tu rozdíl mezi skladatelem, interpretem a aranžérem a mnohdy i producentem. Autoři této hudby žijí tím, co dělají, a je to slyšet.

 Naučme se poslouchat

 hudbu srdcem, ne rozumem. Vysoké a pronikavé tóny lze nasměrovat, v představě, do oblastí, kde cítíme bolest (nebo kde máme nějaký zdravotní problém): harmonická vibrace si sama najde místo a způsob, jak zharmonizovat ono „rozladěné“.

 Máte-li čas a prostor, zkuste poslouchat hudbu i tělem. Můžete se kymácet, houpat, pohybovat do rytmu, můžete rukama a dlaněmi ohmatávat a „dotýkat se“ jednotlivých zvuků a barevných tónů. Opačně, představte si, že máte tělo prázdné, a z pozice svědka sledujte, kde (v těle) a co cinkne, ťukne, a zažijete tak zvukovou lázeň nebo sprchu, kdy každičký úder piana či drnknutí struny ťukne a zahraje na vnitřní strunu harmonie. Lze postupně rozlišit jednotlivé zvukové úrovně poslouchané hudby (např. tělem se soustřeďte na nízké tóny a pomalý rytmus, myslí poslouchejte melodii nebo text písničky, někde nahoře u stropu nechte cinkat činely nebo zvonky) ale koncentrovat se, vědomě, na poslech toho, co vzniká „M E Z I“. Mezi vrstvou nízkých, středních a vysokých frekvencí.

 Můžete najednou vypnout (gramofon nebo CD přehrávač) a soustředěně naslouchat, jak se zbytky hudby roztříští o strop a spadnou na zem: jakou barvu má ticho? Jak se liší ticho po druhém nebo třetím pokusu?

 Léčivě lze hudbu vdechovat (levou nebo pravou nosní dírkou), hmatat, vidět barevně. Lze poslouchat symfonii trávy na louce nebo dialog cvrčků, lze slyšet barvu kamenů a skal. Nevěříte? Zkuste si to.

HUDBA KOSMU, HUDBA ATOMU

Naše doba je plná objevů. Ale o tom největším se zatím nemluví. Jako bychom odmítali registrovat, že končí doba racionality, analýzy, doba vizuálního vnímání světa okolo nás, a začíná doba intuice, syntézy, sluchu.

Celý svět zní.

 Žijeme v moři vibrací. Vesmír i atomy, tělo člověka i jeho myšlenky, to všechno je hudba. Nejen naše tělo, ale celý vesmír šumí, tiká, pulzuje, syč, přede, duní, bubnuje, praská. Pulzary, noisary, quasary, neutronové hvězdy. Původně řecké slovo „kosmos“ znamenalo „ozdoba“ . Pythagoras hovořil o harmonii sfér, Johanes Kepler o 23 století později sepsal své stěžejní dílo pod názvem Harmonia Mundi, Harmonie světa. My už začínáme tušit, že to nemyslel jen metaforicky.

Kepler v úžasu zjistil, jak přesné jsou harmonické zákony drah planet naší sluneční soustavy. Bůh, podle Keplera, ponechal stranou nabízející se jednoduché oběžné dráhy, a jako geniální hudebník si zvolil nápadně komplikované dráhy, aby tak stvořil o to hezčí zvuky a harmonie. Ve skutečnosti je nápadné nejen že se planety pohybují po svých drahách, ale že si z nekonečného množství možností „vybraly“ právě ty dráhy, které kmitají a zní v jednoduchých proporcích svrchní řady tónů naší „pozemské“ hudby. Kepler napsal: „Dej nebesům vzduch a zazní opravdová hudba. Existuje concentus intellectualis, jakási duševní harmonie, ze které mají čisté bytosti ducha a sám Bůh ne méně požitku a rozkoše než člověk prostřednictvím svých uší z hudebních akordů“ .

Zakladatelem harmonické nauky jako vědy je Hans Kayser, který zemřel v roce 1964 v Bernu. Jedno z jeho nejznámějších děl se jmenuje Akroasis, z řeckého „poslech“ ( na rozdíl od aisthesis, pohled). Kayser napsal: „Svět, takový, jaký je, můžeme zachytiti spíše sluchem než zrakem.“ Nejen samotné dráhy planet, ale i poměry uvnitř oběžných drah dodržují zákony harmonie. Francis Warrain vypočítal, že ze 78 tónů, které jsou vytvářeny vzájemnými proporcemi planet, patří 74 ke stupnici D dur. Astrolog a terapeut Bernard Thiel upozornil, že i aspekty klasické astrologie mohou být chápány jako harmonické. Konjunkce jako oktáva, opozice jako kvinta, trigon jako kvarta - horoskop člověka je také jen systémem složeným z akordů a zvuků. Člověk zní. To je víc než poetická metafora. Lidé se setkávají - a také jejich zvuky a akordy,planety a zodiakální předurčení se slučují a zase odlučují ve stále měnících se aspektech a vztazích - vzniká hudba.

Wille Ruff a John Rodgers, profesoři na univerzitě v Yalle v USA, převedli dráhy šesti planet naší soustavy, přesně podle Keplera, do řeči tónů a zvuků. Pomocí speciálního počítačového programu a syntezátoru „vypočítali“ a zahráli hudbu sfér: Kepler by měl radost. Saturnu přiřadili tón kontra G, které je nejblíž spodnímu konci obvyklé klávesnice klavíru, a od toho definovali tóny dalších planet. Na nahrávce, která takto vznikla, zní „molově laděný duet“ Venuše a Země - Venuše tančí kolem tříčárkovaného e, zatímco Země, o sextu níž, dovádí mezi g a gis. Také další planety překvapivě odpovídají tradičním představám spojeným s různými nebeskými tělesy. Merkur, kterému je přisuzován prvek rtuti, má na této nahrávce vskutku rtuťovitý, rychlý, cvrčivý zvuk. Mars se pohybuje agresívně, bezohledně, po několika notách nahoru a dolů. Jupiter má majestátní, varhanovitý zvuk, Saturn hrozivě duní.

Svět je zvuk.

 Tři další planety, Uran, Neptun a Pluto, byly objeveny až po smrti Keplera, ale, jak se dalo čekat, jejich oběžné dráhy také zapadají bez jakýchkoli rozporů do Keplerových zákonů oběžných drah. Ruff a Rodgers, protože byli také jazzovými hráči, přiřadili těmto planetám úlohu rytmické skupiny, kde např. Pluto představuje basový buben. V této souvislosti ani nepřekvapí zjištění, že např. oranžově červená barva rouch indických a barmských buddhistických mnichů přesně odpovídá frekvenci planety Země a tónu gis. Původně jazzový kritik, Joachim Berendt, se v posledních letech intenzivně zabýval studiem vlivu různých frekvencí na člověka, jeho tělo a „duši“ . Vydal na toto téma již dvě knihy (Nada Brahma, Třetí ucho), ale také něco praktického, k poslouchání a meditaci. Tři dvojalba tzv. „Urtone“ , pratónů, základních frekvencí, obsahují zvuky všech planet naší sluneční soustavy v různých kombinacích, spolu s hrou na tzv. „monochord“ , nástroj na kterém hrál a experimentoval už Pythagoras.

Navíc jsou základní frekvenci smíchány: např. v další nahrávce zní frekvence Merkuru (l4l Hz) spolu s frekvencí Saturnu (148 Hz). Rozdíl mezi oběma frekvencemi, tedy 7 Hz, při poslechu způsobuje právě o tuto frekvenci zvýšenou aktivitu jedné hemisféry našeho mozku. Jinými slovy, mozek vyrábí sám sobě velmi příjemné a daleko harmoničtější rytmus 7 Hz, který v jiných případech označujeme za mozkové vlny alfa. Tak i my můžene dnes „slyšet“ vesmír. Keplerovi by se to určitě líbilo.

 I Slunce „zní“ . Obrovské plochy slunečního povrchu se jednou za několik minut rozduní - jako gigantický gong. Nikdo z nás to neslyší, všichni jsme tím ale ovlivněni. Byly objeveny gigantické mezigalaktické rezonance, jakoby někdo občas drnknul na strunu energie napnutou mezi jednotlivými galaxiemi.

Indové říkají už pár tisíc let:

Nada Brahma. Nada je zvuk.

 Zvuk je Bůh. Svět je zvuk.

 Slyšet je být.

Hudba atomů

 Jak dole, tak nahoře, zní základní princip mudrců Evropy ale i Asie a starého Egypta. Zvukovou strukturu „nahoře“ podhalil teoreticky Pythagoras a o 23 století později Johanes Kepler, který už názvem své stěžejní práce „Harmonia Mundi“ , svět je harmonie, předeslal současné pokusy teoretiků dosadit kamínky nejnovějších vědeckých, kosmologických, biologických i fyzikálních objevů do mozaiky paradigmatu měnícího se světonázoru.

 Jako bychom opět začali tušit, že pro oči nevidíme, pro uši neslyšíme. Jakobychom začali znovu objevovat, že prastaré a tou pravou vědou tak povýšenecky opovrhované šamanské a mystické praktiky, měly přinejmenším něco do sebe, a výsledky vědeckého bádání k překvapení samaých vědců korespondují s empirickými znalostmi a dovednostmi našich předků.

 Vesmír zní. Žijeme v moři vibrací, zvuků. Naše těla hrají každé svou neopakovatelnou melodii, více či méně rozladěněji zní unikátním akordem, a reagují na zvuky zvenčí.

Jak to ale zní „dole“ , ve světě buněk, molekul, atomů?

 Po staletí jsme si to zjednodušovali. Bohrův model atomu popisoval oběžné dráhy elektronů kolem jádra. Ve skutečnosti se dráhy částic v atomech řídí spíše statistickými zákony a oběh ve smyslu eliptických drah planet okolo Slunce tu neexistuje. Existují ale tzv. slupky, které se naplňují elektrony a tyto stavy naplnění mají souvislost k uspořádanému počtu atomů v periodické soustavě prvků. A tady nalézáme harmonii.

 Téměř současně ve světě hudební teorie a harmonie a ve světě nukleární fyziky dospěli vědci k objevům, které se navzájem nádherně doplňovaly. Hudební vědec Wilfred Kruger a francouzský nukleární fyzik Jean Charon ojevili harmonii mikrosvěta.

 Výzkum Wilfred Krugera se soustředil na zkoumání základních stavebních částí našeho fyzikálního světa - atomu kyslíku, dusíku a fosforu a vláken kyselin RNA a DNA. Kyslík je základním prvkem, C-dur je základní stupnicí. Při srovnávvacím studiu se objevila neuvěřitelná řada shodných aspektů. 8 protonů atomu kyslíku a 8 tónů stupince C-dur mají ve své řadě přesně mezi 3. a 4. stupněm a mezi 7.a 8. stupněm půltón, respektive půlspin (spin je jednotka otáčivosti částice v atomu). Model protonového jádra kyslíku má l2 stupňů, a přesně tolik tónů má celá stupnice C-dur. Elektronový obal atomu uhlíku tvoří akord gregoriánské hudby, c d e f g a, atom fosforu, největší atom DNA, má základní číslo 15, tedy l5 protonů v jádře, které jsou v hudebním světě uspořádány od hlubokéhho g až k jednočárkovému fis, přičemž také zde označují půlspiny přesně rozložení půltónů.

 Tibetský lama Govinda, žijící na Západě, to poeticky vyjádřil takto: „Každý atom nepřetržitě zpívá svou píseň, a každý okemžik tyhle písně vytváří slabší či silnější formy větší či menší hmotnosti.“

Franz Schubert cítil fis jako „zelenou“ notu. Nikdo netuší, jak to mohl slyšet, protože právě fis tvoří klíčové napětí v úloze atomu dusíku při fotosynthéze, kdy ze slunečního světla vzniká chlorofyl a energie, zeleň která nás obklopuje. Ze Slunce se stává živá hmota. Tritón reprezentuje quinta essentia, základní hybnou sílu.

 U Pythagorejců, v kabale a jiných mystických vědách jsou sedmička (stupnice C-dur) a dvanáctka (počet půltónů ve stupnici) magické a posvátné. Atom magnezia, který je nejdůležitějším prvkem chlorofylu, má základní číslo l2, je ale obklopen čtyřmi atomy dusíku se základníkm číslem 7. Takto je tedy „naladěna“ fotosyntéza, nejdokonalejší a nejekologičtější chemická továrna na energii.

 Už pět let před ohlášením Mendělejevovy tabulky prvků britský chemik John Newlands poukázal na to, že jisté skupiny prvnů se vyskytují ve shlucích, nápadně připomínající hudební intervaly. „Je možno pozorovat,“ napsal v roce l864, „že čísla analogických prvků se liší většinou o číslo 7 nebo násobek 7. Navrhuji proto, aby se tento vztah označil předběžně jako „Zákon oktávy“ .

 Asi vás nepřekvapí, že při výzkumu léčebných účinků indické tradiční hudby, respektive indických tradičních nástrojů, jako jsou vína, sítár, tampura, se zjistilo, že převážná většina poměrů základních tónů indickými hudebníky a mistry využívaných, se točí okolo 7 nebo násobků 7.

 Asi vás nepřekvapí, že se ukázalo, že mozkové vlny alfa (tedy takové frekvence, které vysílá zklidněný, relaxovaný, endorfiny produkující mozek tvůrčího a pozitivně naladěného člověka) jsou něco kolem 7 Hz.

 Max Planck (s jehož konstantou operují všichni kdož mají co do činění se světěm atomů) byl hudebník. Při studiu energetických poměrů v atomech zjistil, že energie čístic se mění nikoliv plynule, nýbrž po skocích, kvantech.

 Lidské ucho rozezná přes l320 rozdílů ve výškách tónů, ale klávesnice piano má jen přes 80 kláves. Proč? I sluch ( a hudba) k nám přichází po skocích, kvantech.

 Zpět k atomům a fotonům. Současná fyzika hovoří jazykem mystiků - přečtěte si knihu Fritjofa Capry Tao fyziky.

 Wilfred Kruger v této souvislosti prohlásil: „Když jaderná fyzika dospěje k názoru, že čas stojí, že místo určení atomu je nikde a všude, a že hmota jedné částečky, fotonu, která se pohybuje rychlostí světla, je rovna nule, pak vkročila na práh dveří, kterými vstupují z druhé strany mystikové.“

Co když opravdu začne platit i v našem světě materialistického pojetí světa kolem nás, že vše souvisí, vesmír je spíše myšlenka než dobře seřízené hodinky, a „fotony jsou skákající body ducha“ ?

 Zatímco Albert Einstein musel na svou Nobelovu cenu za fyziku čekat l7 let, dva američtí fyzikové čínského původu, Lee a Young, obdrželi svou Nobelovu cenu ihned v roce l957, po oznámení objevu, že principy zachování parity v makrosvětě je v mikrosvětě porušován v proudu slabě se měnících účinků. Jinak řečeno, ten, kdo pozoruje, ovlivňuje to, co pozoruje, psychicky. Svými myšlenkami. Ukázalo se, že i elektrony mají možnost, a také jí využívají, volit si energetické hladiny a „slupky“ , ve kterých obíhají. A přijímání možnosti volby znamená přijmout svobodnou vůli, tedy duši.

 Francouzský jaderný fyzik Charon píše: „Elektron obkličuje uvnitř svého mikrokosmu prostor, který je schopen uchovávat informace, a může je v každé periodě svého pulzu zpřístupnit (podotýkám, tomu, kdo se umí naladit, kdo ví, JAK), a za třetí, má schopnbost řídit komplexní procesy prostřednictvím komunikace a spolupráce s jinými elektrony systému, který se má utvářet.“

Fyzik Fred Alan Wolfe tvrdí, že zatímco elektron, částice hmotná, se bojí smrti (anihilace) v okamžiku setkání (s podobným elektronem), foton je čirá láska, svobodná a volná. My, lidé, stvořeni z hmoty, se také bojíme smrti, ale v okamžiku „přechodu“ do světa „osvícení“ , lásky, budeme opět svobodní.

 Ještě jinak, francouzský psychoanalytik Pierre Solió se zeptal takto: „Cožpak věříte, že by fyzikové byli schopni odhalit zákony atomu kdyby sami nebyli z atomů?“ Stejným způsobem bychom se my mohli otázat: Copak je možno věřit, že by lidé mohli dokázat tvůrčího činorodého a milujícího ducha, kdyby se sami z ducha nesestávali?

 Zkusme domyslet ohromné poškození celých generací stávajícím typem školní výchovy a vzdělání (vždyť i dnes jsme vyučováni metodami které mají svůj původ v polovině minulého století!) ... základní procesy vesmíru a v mikrokosmu, v životě i v našem těle jsou neustále vysvětlovány pouze fyzikálně a chemicky, tedy materiálně. Znovu a znovu se přitom naráží na dimenze duševní, znovu a znovu jsou ale potlačovány a popírány.

 Max Planck napsal: „ Hmota jako taková neexistuje. To ta neviditelná, ale vším prostupující matérie ducha proniká a spojuje vše.“

Jak nahoře, tak dole. Jak dole, tak uprostřed. Svět je zvuk.

Nada Brahma